logo

Hradní drbna


Dopis od neznámého dárce představujícího se jako Božetěch Sádlo. Děkujeme!
Pověst o pořešínské veverce
Nový most na Pořešíně
Ovečky na hradě
Veřejná sbírka
Pivo ze žumberské tvrze
Velké ocenění pro Hrady na Malši v roce 2015 - Zlatá šupina!

Pověst o pořešínské veverce

Kdysi v časech dávných nepokojů v Království českém, kdy bojoval soused proti sousedu, bratr proti bratru, byl i hrad Pořešín obléhán nepřátelským vojskem. Obléhání trvalo již řadu měsíců, marně obránci z věže vyhlíželi posily, posádku sužoval hlad a nemoci, spíže a sýpky dávno zely prázdnotou a na talířích skončila i všechna domácí zvířata.

Mezi hradní čeládkou žil i malý hoch Janek, nalezenec, kterého kdosi jako batole odložil za bouřlivé noci u brány do hradu. Chlapec, který vyrůstal bez rodičů, byl málomluvný, neměl žádné kamarády a společnost mu dělala jen ochočená veverka, kterou našel coby mládě vypadlé z dutiny stromu a zachránil je. V době obléhání, kdy posádka hradu strádaly, neunikly Jankovi hladové pohledy spolubydlících, kteří už viděli jeho mazlíčka otáčet se na rožni. Aby předešel tak potupnému konci své jediné přítelkyně, rozhodl se hoch dát veverce raději svobodu a také tak učinil. Jaké bylo ale jeho překvapení, když se jeho chráněnkyně zanedlouho vrátila a v tlapičkách přinášela ořech z lískového houští, kterým byly porostlé strmé stráně pod hradem. Znovu a znovu se veverka vydávala na cesty za potravou a přinášela každý den množství olejnatých ořechů, které umožnily posádce přežít a ubránit se nepříteli, který nakonec odtáhl s nepořízenou. Velkou vděčností zahrnuli obyvatelé hradu svou zachránkyni, ale ta zmožena tolikou námahou brzo uhynula.

Pověst ale měla své pokračování...
Do úplně jiného světla se po přečtení pověsti dostává dochovaný dopis Markvarta I. z Pořešína králi Václavu IV. z jara roku 1405, ve kterém sice uctivě, ale přece jen upomíná vladaře a žádá odpověď na žádost užívat nový erb. Žádost byla dle dobových pramenů doplněna i vyobrazením erbu a jeho popisem. Tyto písemnosti se bohužel nedochovaly, a tak o podobě erbu nevíme zhola nic.

Další archiválií, která se k celé záležitosti pravděpodobně váže je dopis manželky krále Žofie Bavorské jedné ze svých příbuzných. V dopise z roku 1408 mimo jiné píše: “Jak jsem Vás, má milá, již v minulém listu zpravila, choť můj, pojav úmysl ten, že poctivý a starobylý znak Království českého změniti ráčí a jakúsi potvoru blešnú a opelichanú zaň vsaditi chtěl. I velká váda stran té věci na sněmu zemském vedena, u urozených pánův pobouření strhlo se, toliko urozený pan z Veveří vůli králově stranil. Bůh náš všemohoucí ať královu čistú mysl zachovati ráčí.“

Tyto dva písemné prameny nám dovolují vyslovit, pravda trochu odvážnou, ale velmi pravděpodobnou rekonstrukci tehdejších událostí: Markvart I. na sklonku svého života, vědom si, komu vděčí jeho rod za svou záchranu, rozhodl se změnit starý erb a žádá krále o svolení nahradit ho novým. O jeho podobě sice nic bližšího nevíme, ale je nasnadě, že jeho hlavní postavou byla pořešínská veverka. Králi Vaclavu IV. příběh malé zachránkyně hradu jistě imponoval - sám jsa povahou bázlivý slaboch bez vlastního názoru - a to do té míry, že si usmyslel ukrást Markvartovi jeho nápad. Vyčkává tedy s odpovědí, nereaguje na upomínky a tato taktika se mu nakonec vyplácí, když se problém v roce 1406 vyřeší Markvartovým úmrtím. Pak už nic nestojí v cestě předložit návrh na změnu znaku Království českého!

Pravděpodobně se již nikdy nedozvíme, komu nebo čemu vděčíme za to, že se tak nestalo a král od svého úmyslu odstoupil, ale jistě si dnes těžko dokážeme představit, že by se například z televize při mezistátním hokejovém utkání ozvalo: “...a naši reprezentanti nastupují na ledovou plochu v tradičním červenomodrobílém dresu s českou veverkou na prsou...“. Byl to odpor české šlechty, naléhání manželky nebo okolnost, že zrzavý kožíšek až příliš připomínal ohnivou kštici králova vypečeného bratra Zikmunda?