logo

Hrad Pořešín


Historie hradu
Jak se na hrad dostanete
Fotogalerie
Provozní řád

Hrad Pořešín - historie

Hrad Pořešín v majetku pánů ze Strakonic
(1265 – 1317)

Krajina pořešínského panství při řece Malši patřila odedávna českým králům. Toto území spravoval od 12. století mnišský řád premonstrátů z Milevska. Z mnoha míst, která k panství patřila, se jen jedno jediné objevuje v nejstarších pramenech ze 13. století. Je jím městečko Kaplice. 15. dubna 1257 vydal papež Alexander IV. listinu, v níž uděluje odpustky kaplickému kostelu. Kaplice totiž ležela na důležité zemské cestě do Čech. Dováželo se tudy zboží z alpských a středomořských zemí a zpět proudila velká část vnitrozemských přebytků obilí a dalšího zboží.

Po roce 1257 přechází panství do rukou Bavora II. ze Strakonic, předního velmože té doby, a to jako svatební věno dcery krále Přemysla Otakara II. - Anežky, která vstoupila s Bavorem do manželského svazku. Dokladem o tom je listina z roku 1281, kde Jindřich z Rožmberka věnuje klášteru ve Vyšším Brodě les mezi Nebřehovem a „označením pana Bavora“. Král Přemysl Otakar II. tímto darováním zabil dvě mouchy jednou ranou. Jednak poskytl svému oblíbenci Bavorovi II. významné území s nemalým výnosem a s povinností zajistit bezpečnost nově budované zemské cesty do

Rakouska, a dále účinně zabránil dalšímu rozpínání mocného rodu pánů z Růže do této oblasti.

Pro nové panství bylo třeba zřídit chráněné místo a opěrný bod. Tím se stal hrad na příkrém skalnatém ostrohu nad řekou Malší. Jméno Pořešín má nejasný původ. V českém překladu znamená Porešův nebo Borešův dvorec. Může se však jednat o zkomoleninu jména zakladatele Bavora. Nedá se ani určit, zda nejdříve stála ves a hrad od ní přejal jméno, nebo naopak. Také přesné datum založení hradu není známo. Jeho vznik se datuje mezi léty 1270 - 1300. Hrad Pořešín nebyl založen jako sídelní hrad a jeho pán na něm pobýval pouze příležitostně. V ostatním čase spravoval hrad dosazený purkrabí. Prvním doloženým je Vojtěch, kterému 4. března 1312 prodal Bavor III. při jeho odchodu z purkrabské služby vsi Vracov a Sviníhlavu.

Pořešínské panství bylo kolem roku 1300 poměrně rozsáhlé. Tvořilo ho mnoho vesnic a trhové městečko Kaplice. Na východě bylo ohraničené tokem řeky Malše, na severu panstvím Michaloviců s hradem Velešín, na jihu a západě končilo na hranicích pánů z Krumlova a z Rožmberka mezi vesnicemi Žaltice, Pláň, Vracov, Bujanov, Nažidla a Ješkov.

Dominantou hradu byla v době jeho založení vysoká válcová věž s vchodem ve druhém patře. V ní mohli najít obránci hradu poslední útočiště před případným nepřítelem. Konec ostrohu nad řekou Malší zabíralo jádro hradu s obytnými budovami. Jistě zde nechyběly komnaty pro pána hradu, hradní kaple, místnost s truhlicí na peníze, černá kuchyně, sklepy, studna nebo cisterna na vodu a další stavby. Obytné místnosti byly vytápěné krby nebo kachlovými kamny, některé byly zateplené dřevěnými vestavbami. Hrad obsahoval původně jedno předhradí s hospodářskými budovami. Jednalo se o byt purkrabího s rodinou, obydlí pro služebnictvo, maštale, sýpku, kovárnu, holubník a psinec. Samostatně stálo hnojiště a různé dřevěné přístřešky. Předhradí bylo od jádra odděleno širokým zděným příkopem. Jádro hradu včetně předhradí pak bylo obehnáno hradbou s cimbuřím.

V roce 1315 daroval z pořešínského panství Bavor III. ze Strakonic klášteru ve Zlaté Koruně vesnice Svince, Skřidla, Mojné, Žaltici a Černici za poskytnutí hrobu a každoroční zádušní mši. Na sklonku svého života, v září 1317, vyměnil pořešínské panství s bratry Přibíkem, Vernerem a Rackem za panství a hrad Vítějovice u Prachatic. Tím období vlády pánů ze Strakonic na hradě Pořešín skončilo.

Hrad Pořešín – sídlo prvních pánů z Pořešína
(1317 – 1358)

Páni z Pořešína, stejně jako páni ze Strakonic nosili ve svém erbu střelu. Zatímco ale páni ze Strakonic patřili k vyšší šlechtě, která pečetila červeným voskem, páni z Pořešína byli z rodu rytířského, neboť barva jejich pečetě byla vždy výhradně černá. Jako zakladatel rodu se připomíná roku 1298 Bruno z Vítějovic, jehož otec Bruno z Újezda je jmenován jako první mezi všemi pány na zakládací listině kláštera Zlatá Koruna, hned za králem Přemyslem Otakarem II. Hrad a panství Vítějovice leží v blízkosti Prachatic v místech, kudy procházela Zlatá stezka z Pasova do českého vnitrozemí. Majitelé hradu tady vybírali mýto a dbali o bezpečí na stezce.

Bruno z Vítějovic byl otcem tří synů - Přibíka, Vernera a Racka, kteří v roce 1317 vyměnili hrad Vítějovice za Pořešín. Proč k této výměně došlo? Páni z Vítějovic měli spor se zlatokorunským klášterem, po Rožmbercích největším feudálem jižních Čech. Příčinou sporu byla vesnice Frantoly, kterou založili bratří z Vítějovic na pozemcích kláštera. Bavor se rozhodl vyřešit spor tím, že navrhl zmíněnou výměnu a po jejím uskutečnění ves Frantoly daroval Zlaté Koruně. Navíc už v listopadu 1312 daroval Přibík z Vítějovic část vsi u Dubu nedaleko Blanska budějovickému klášteru dominikánů. Zřejmě tedy stav pořešínského hradu a panství dobře znal. Mohl zde působit například jako purkrabí na Pořešíně v Bavorových službách.

Racek z Pořešína zemřel krátce po roce 1317. Oba zbylí bratři byli vysokými služebníky pánů z Rožmberka. Zatímco Přibík se často připomíná na nejpřednějších místech jako purkrabí krumlovského hradu, Verner byl zřejmě vysoce postaveným dvorským úředníkem. Rožmberští vladaři je výslovně titulují „věrní a milí rádcové naši“.

Potomci Vernera z Pořešína, který po roce 1352 opustil tento svět, byli Přibík z Osova, Bruno z Osova a Verner z Pláně. Všichni zemřeli bezdětní a jejich majetky připadly z velké části příbuzným ze strany strýce Přibíka. Přibík z Pořešína se po smrti manželky Zdenky oženil podruhé a zanechal po sobě velké množství dětí, z nichž je znám Jaroslav ze Zdík, Markvart z Pořešína, Přibík z Desk, Jan z Pořešína, Verner a dcera Juta. Svůj život naplněný mnoha významnými činy zakončil po roce 1348.

Hrad a panství za Markvarta z Pořešína
(1358 – 1406)

Markvart I. z Pořešína byl nejvýznamnějším členem pořešínského rodu. Nevíme sice, jak vypadal, ale měl bezpochyby pevné zdraví, protože se dožil na svou dobu úctyhodného věku okolo sedmdesáti let. Jeho povahovým rysem byla spolehlivost a důvěryhodnost, svým okolím byl vážen - i ve vysokém věku mnohokrát vystupoval jako svědek v nejvyšších společenských kruzích.

Jeho manželkou byla Přibyslava, domácky zvaná Přibka. Během svého života se Markvart domohl značného majetku a byl velmi zbožný. Jeho osobní tragédií však bylo, že přežil téměř všechny své děti. Narodil se okolo roku 1340, v době počátečních let panování Karla IV. Jeho otcem byl Přibík z Pořešína, krumlovský purkrabí, proto mohl Markvart navázat na velmi dobré vztahy s nejvýznamnějším šlechtickým rodem Českého království, pány z Rožmberka.

V roce 1360 už vystupuje jako purkrabí na hradě Rožmberk. O dva roky dříve však uzavírá se svými bratry Přibíkem a Ješkem majetkovou smlouvu, aby se pořešínské panství příliš nerozdrobilo. Jejich společné panství tehdy zahrnovalo hrad Pořešín, vsi Pořešín a malý Pořešín, Dědkov, Zubčice, Pláň, Střítež, Netřebice, Rožnov velký (dnešní Hubenov) a malý, Omlenička, Blažkov, Malíkov, Strádov, Skoronice, části vsí Hřeben, Puchtíkov, Zahrádka, Horšov, malý Strádov, Podolí, Brus, Výheň a městečko Kaplice. Osobně vlastnil ještě Osův dvůr, Rozpoutí a část Výhně. V roce 1369 pojistil živobytí svému bratru Ješkovi, zřejmě na rozumu nedostatečnému, když mu vykázal slušný důchod až do jeho smrti.

V roce 1375 se od společného panství oddělil druhý bratr Přibík a založil samostatnou rodovou linii ve vsi Desky u Benešova. Někdy v této době zaznamenává Markvart z Pořešína doslova zázračný vzestup z pozice rožmberského služebníka do role hofmistra císařovny Alžběty Pomořanské, poslední manželky Karla IV., matky pozdějšího císaře Zikmunda Lucemburského. Rázem se dostává do dvorského okruhu krále Václava IV. a dosahuje tak jedné z nejvyšších pozic v království. Přes mnoho staletí zpět není možno zjistit, jakým způsobem se Markvart domohl tak vysokého důstojenství. Jisté je, že příjmy plynoucí z této hodnosti byly značné, a tomu také odpovídají jeho další kroky. Prodává a kupuje mnohé vsi a 6. prosince roku 1382 uděluje Kaplici významné privilegium - městské právo. Od této doby mohli kapličtí měšťané svobodně rozhodovat o svém majetku. V této době také daruje kaplickému rychtáři, jeho manželce a synovi za dobré služby mlýn v Kaplici. Především však velkoryse přestavuje pořešínský hrad. Rozšiřuje ho o jedno předhradí, v jádře hradu zakládá nový palác s rytířským sálem, upravuje kapli a opevňuje hradní brány. Z hradu se stává skutečně komfortní sídlo.

Markvart z Pořešína měl celkem sedm dětí, které známe jmény. Pro dva z nich, Jaroslava a Přibyslava byla určena církevní dráha. Oba vystudovali univerzitu v italské Padově. V Itálii se zalíbilo zvláště Přibíkovi, který se dlouho omeškával s návratem do Českého království. Po návratu je připomínán jako děkan pražského kostela. Jaroslav z Pořešína se stal rektorem práv na Karlově univerzitě, proboštem litoměřickým a v roce 1402 - 1403 zastupoval pražského arcibiskupa, protože byl arcibiskupský stolec neobsazen. Druzí dva synové Petr a Racek z Pořešína se oženili okolo roku 1390. Děti měl pouze Racek, a to syna Markvarta II. a dceru Annu.

V roce 1401 obdržel Markvart I. od krále Václava IV. výsadu, že může svobodně rozhodnout a odkázat svůj majetek. Coby stařec se Markvart rozhodl v této době sepsat svou závěť, která se bohužel nedochovala. Přesto se však nadále objevuje jako svědek v mnohých listinách nejvýznamnějších šlechtických rodů v Čechách a jako člen smírčích komisí ve sporech českých i rakouských pánů. Jeho vážnost jako zástupce rytířského stavu byla neopomenutelná. Zemřel v roce 1406 a v době jeho smrti žila už jen jeho dcera, jejíž jméno neznáme, osmiletý vnuk Markvart II. a šestiletá vnučka Anna.

Období poručnictví a poslední pán z Pořešína
(1406 – 1423)

V době úmrtí Markvarta I. bylo jeho vnukovi okolo osmi let. Protože nebyl plnoletý, Markvart před svou smrtí jistě ustanovil poručníka, který měl na starost výchovu vnoučat a správu panství. Poručníkem se stal nikoli mocný Jindřich z Rožmberka, jak by se dalo očekávat, ale dlouholetý přítel rodiny Hroch z Maršovic, který na Pořešín přesídlil i se svými syny Janem a Hroškem. Nebylo divu. Pořešínské panství mělo v té době značnou rozlohu a poručník oplýval velkou mocí nad životy poddaných.

V této době však už v Čechách a na Moravě naplno hořel plamen ničivé domácí války mezi příznivci a odpůrci krále Václava IV. Tato válka vypukla po druhém zajetí krále Václava IV. jeho bratrem Zikmundem v roce 1402. Velmi často docházelo k loupežím, přepadům a různým násilným skutkům. V oblasti pořešínského panství a česko-rakouského pohraničí našla útočiště tlupa Matěje, zvaného Vůdce, který škodil Rožmberkům v žoldu pánů z Bítova. Mezi členy jeho družiny najdeme i Jana Žižku z Trocnova nebo Beneše Macutu z Heršláku. Jak vypověděli pochytaní záškodníci na rožmberských mučidlech, tlupa měla své zázemí také u Velfla v nedalekém Rozpoutí, u cínaře Strachoty blízko Pořešína a u dalších pořešínských poddaných. Doba byla značně neklidná a správa panství nebyla lehkým úkolem.

10. srpna 1412 Hroch potvrdil městečku Kaplici privilegia, daná mu ještě Markvartem I. z Pořešína a 18. května 1415 Kaplici potvrdil snížení královské daně, protože dvakrát za sebou městečko zcela vyhořelo a měšťané neměli ani na stavbu nových domů. Kaplice byla v této době ohrazená, a to buď kamennou, nebo dřevěnou hradbou s příkopy a branami.

V roce 1418 dospěl poslední pán z Pořešína, Markvart II. Jedním z jeho prvních samostatných kroků bylo, že provdal svou sestru Annu za Kamaréta ze Žirovnice. 1. května 1418 mu zapisuje věnný dluh ve výši 100 kop pražských grošů. O činech a existenci Markvarta II. se pak dovídáme pouze z jediného dalšího zápisu. Je jím zpověď Petra z Krasejovky z roku 1423, který na mučení prozradil, že „někaký Matěj a Jan z Prachatic za nebožce Markýše na Pořešíně byli a ten hrad měli Žižkovi zraditi“. Zde Markvartova stopa končí.

Zemřel tedy neznámým způsobem v neklidném období husitských válek. Nepřímou indicií pro datum jeho úmrtí by mohl být přepad městečka Kaplice a především jeho opevněného kostela husity z Prachatic, který se stal v roce 1423. Husité tak mohli využít zmatky po smrti posledního pána z Pořešína a přepadnout město, které nikdo nechránil.

Páni z Pořešína byli pohřbívání před oltářem Panny Marie v kostele dominikánského kláštera v Budějovicích, jehož byli významnými donátory. Místo odpočinku posledního pána z Pořešína však není známé.

Pořešín za pánů z Maršovic, převzetí panství Oldřichem z Rožmberka a zánik hradu (1423 – 1433)

K dalším dějinám hradu, po záhadné smrti posledního pána z Pořešína, písemné prameny - vyjma jediné výjimky - mlčí. Pořešínští páni měli nepochybně archiv rodových listin, ten však beze stopy zmizel. Mohl vzít za své v dobách husitských bojů, nebo ve zmatcích těsně před zánikem hradu.

Hrad a panství přejali páni z Maršovic. Byli zřejmě v příbuzenském vztahu s pány z Pořešína. Jak dlouho na něm žili a jak panství udržovali, nevíme. Jisté je pouze to, že hrad drželi poměrně krátkou dobu, neboť jak Jan, tak i Hrošek z Maršovic, zemřeli před rokem 1433. V době, kdy v Čechách čest a právo neznamenalo nic, kdy ze strany husitů, mnohých pánů a měst vládlo hrubé násilí, nebylo lehké hrad a zmenšené panství udržet. V této době vstupuje na scénu hegemon jižních Čech - moci, majetku a peněz vždy lačný Oldřich II. z Rožmberka.

Nepochybně již dříve sledoval zpovzdálí dění na pořešínském panství, několikrát dokonce přímo zasáhl do poměrů na panství, například nezákonnými holdy v pořešínských vsích po smrti Markvarta I. z Pořešína. Teprve 27. února 1434, před bitvou u Lipan, však dosáhl v Basileji u císaře Zikmunda darování hradu a panství do svého vlastnictví. Z listiny se také dovídáme velmi zajímavou informaci. Doslovně je zde totiž zaznamenáno, že po smrti obou bratří z Maršovic hrad drželi nějací neznámí „majitelé, služebníci a společníci téhož hradu, kteří jej ve službách a škodách, které utrpěli, drželi a obsadili“. Nepochybně se jednalo o příslušníky drobné šlechty, kteří se po smrti bratří z Maršovic hradu, neznámo jak, zmocnili. V okamžiku, kdy o koupi panství projevil zájem Oldřich z Rožmberka, museli mu ovšem výše uvedený majetek předat. Oldřichovým zájmem nebylo zachovat archiv pořešínských listin a majetkových odkazů. Právě Oldřich z Rožmberka se svojí známou padělatelskou dílnou mohl být tou osobou, jež měla přímý zájem na zničení dokladů o majetkových poměrech na pořešínském panství v závěrečné etapě jeho existence.

Po vyplacení panství nechal Oldřich hrad, který mu v podstatě k ničemu nebyl, rozbořit a srovnat se zemí. O tom, že tomu tak doslova nebylo, se můžeme přesvědčit ještě dnes při návštěvě zříceniny hradu. Hrad byl zřejmě nejprve vypálen a poté byly pobořeny brány a některé hradby tak, aby se v hradu nebylo možno nijak bránit. Konečný zánik hradu je tak možné klást pravděpodobně do roku 1433. Od této doby už nebyl nikdy znovu opraven a osídlen.

obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
obrazek